Bobrovská pověst - Vo světýlkách

Klimšu syn ze dvorů chodil dom a pantáta muj ho vyváděl ke Klimšovýmu křížu. A dyš to přešli (Klimšu kříž), tak mu povídal Klimšu syn: Franc, tak dite dom, já už se nebojím! A von šel a dal si ruce takle dozadu, a chytlo se ho světlo. Tak to světlo šlo s ním furt až k vobrofskýmu rybníku k Sáce pod tu vrbu a pak se ztratilo.

 A pak padla na něj hrůza, pustilo to na něj hrůzu, a utíkal, co moch pryč dom. To je skutečná pravda, starej dříf nevěřil a vod tý doby uvěřil. Jak bylo po klekání f Šibínku nad Vobrovou, houpaly se světýlka. Hnet bylo pět, hnet šest nebo štyry, lidi potom na to zvykli a tak uš se nebáli. Hastrmani teť uš nejsou žádný, ale dříf to bejvalo. Teť uš na to nikdo žádnej nevěří! Ty světýlka, to byla tučnost země, to hnet ty lidi povídali. Vono tech voblud bylo moc, yeť nejni nic, teť se lidi nic neleknou.

Back to Top